Co se to vlastně v Evropě děje?

Evropa spolu s migrační krizí zažívá horké chvilky. To, co se však dnes v Evropě děje, není nic nepředvídatelného. Po pádu nebo destabilizaci některých režimů jsme svědky vleklých občanských válek v Libyi, Sýrii, Iráku atd.

Vedle lidí vyhnaných těmito konflikty pokračuje i migrace z chudých a mnohdy nefunkčních států Afriky. Někteří utíkají před válkou, druzí jen hledají lepší život. Mnohdy právě v Evropě. Nestojíme před fenoménem, který odezní. Jsme pravděpodobně na prahu dalšího stěhování národů. Když k tomu ještě přičteme například nárůst populace v povodí Nilu, lze předvídat, že snaha lidí nacházet nový domov bude v následujících letech pokračovat. A Evropa bude přirozeně cílem mnoha z nich.
Dnes jsme v Evropě svědky nárůstu počtu příchozích. A nejsou to jen lidé ze zemí, které jsem vyjmenoval. V záchytech na území ČR za poslední dva měsíce je 29 národností. V souvislosti s migrační vlnou se mluví o Řecku a Itálii. Ještě větší problém je ale v Maďarsku a třeba Německo čeká do konce roku téměř 400 tisíc dalších příchozích, Rakousko 70 tisíc. Obě země už dnes mají s migrací obrovské problémy, čemuž se nelze divit – 60 % současných migrantů jsou totiž migranti ekonomičtí, tedy lidé, kteří na azyl nemají právo, a správně bychom je měli vrátit zpět do země původu. Z těchto 60 % nelegálně příchozích se však evropským zemím daří vracet zpět jen 39 %. Návratová politika EU není v současné době úspěšná.

Registrace migrantů
Další, co selhává, je registrace migrantů. Lidé, kteří přicházejí na území schengenského prostoru nelegálně, mají být registrováni, mají se jim sejmout otisky a mají být zaregistrováni do celoevropské databáze. To se však mnohdy neděje a přes Itálii, Řecko a Maďarsko se do Evropy doslova valí lidé bez jakékoliv registrace a prověření. Jen do Maďarska přichází každý den 1500 migrantů, přitom zpátky do Srbska se z toho Maďarům daří vracet jen 10 z nich. Tento stav je dlouhodobě neudržitelný.
Mnohdy se mě lidé ptají, proč zachycujeme migranty na našem území, když téměř všichni míří jinam než k nám. Ano, mají pravdu. V ČR požádala za poslední období o azyl jen jedna rodina a pár jednotlivců. Téměř 99 % všech zachycených míří do Německa. Zachycovat je však musíme už jen proto, že vstupem a pobytem porušují zákon a my máme závazky vůči našim partnerům. Pouze pokud nelegální migranty zachytíme, máme šanci je vrátit do země, kde byli registrováni, případně do země, ze které překročili naši hranici. Pokud je migrant registrován nebo pokud dokážeme, odkud přišel, máme právo ho do této země na základě evropského práva vrátit. Výjimkou je Řecko, které nemá funkční azylový systém a už dva roky se do něj migranti nevrací. Pokud je však migrant zachycen třeba v Německu a je prokazatelné, že přišel od nás, Němci nám ho na základě stejné právní úpravy vrací. My pak složitě zjišťujeme, odkud tento člověk přišel, a on zůstává na našem území. Jen tak na okraj, za noc na středu 29. července 2015 jsme zachytili 39 migrantů, z toho 13 dětí. Minulé vlády však snížily naše kapacity pro migranty na 20 % původního stavu. Dnes musíme velmi rychle reagovat a zajistit otevření dodatečného množství kapacit. Do konce roku počítáme s navýšením kapacity na 1200 míst. Další možností už je pouze nechat migranty na ulici nebo na nádražích. To ale není řešení a ani to není možné.

A co vlastně s tím?
Dnes řešíme důsledky neexistence dobré migrační politiky EU z minulých let. Některé nápady na řešení, které teď slýchám, jsou úsměvné. Zaznívají např. názory, že je třeba vyslat armádu na hranici, uzavřít hranice, vystoupit z EU atd. Na to se musím ptát: Armádu na hranice? A jakou? Po výbuchu ve Vrběticích jsme od armády dostali 400 vojáků na pomoc se střežením areálu. Nyní je přiděleno na tuto činnost už jen 300 vojáků, a i tak jsme tímto opatřením vyčerpali rezervy naší armády. Armáda má podstav a nemá kapacitu na obsazení hranice. V rámci EU můžeme znovu zavést kontrolu hranice na šest měsíců, a pokud to uděláme my, udělají to vůči našim občanům i okolní státy. Ještě mám v živé paměti kontroly na hranicích naší bývalé socialistické země. Se samopaly, vojáky a psy. Nevím, co by nám toto opatření přineslo. Stejně tak vystoupení z EU by nám také nepřineslo nic pozitivního.
Vstupem do EU jsme se vzdali vlastních historických hranic. Mimo Schengen nám zbyl vstup přes letiště. Ochranu našich nových hranic tak převzali naši partneři na hranicích EU. Tedy Maďaři, Slováci, ale třeba i Řekové a Italové. Naše hranice už není na Rozvadově, ale je třeba na moři u Itálie. Musíme proto dotlačit naše partnery, aby ochranu svých, de facto ale už i našich hranic brali vážněji. Pokud chtějí Itálie s Řeckem solidaritu, musí si plnit svoje povinnosti. Moře přinášelo po léta těmto státům výhody třeba v podobě turistiky nebo rybolovu. Neznamená to ale, že v době, kdy přináší i problémy v podobě migračních cest, si tyto země přestanou plnit svoje povinnosti. Solidarita bez podmínek, bez plnění povinnosti pro všechny prostě nemůže fungovat. Jsme připraveni pomoci, a to klidně i vysláním našich lidí na jejich území. Možná, že součástí řešení problému migrace může být federalizace ostrahy schengenských hranic podobně, jako to už několik let funguje v Kosovu. V rámci mise EULEX funguje v Kosovu mezinárodní policejní sbor, kde slouží i naši policisté. Naši lidé slouží například i v Chorvatsku. Další, co je nezbytné udělat, je uzavřít smlouvy se zeměmi, které si v rámci návratové politiky nepřebírají zpět své občany. Do mnohých z nich už EU mnoho let posílá finanční pomoc. Pokud máme pomáhat i nadále, je nutné, aby se partneři na druhé straně začali chovat odpovědně.
Musíme prostě brát svoji ochranu a obranu vážně. Pomáhejme těm, kteří to potřebují, ale vzkažme těm, kteří zde nemají nárok být, že budou vráceni. Nakonec chci zmínit ještě další oblast, na kterou se občas zapomíná, a to možnou migrační vlnu z Ukrajiny. I tam se válčí a dnes je na Ukrajině 1,4 mil. vnitřních běženců. Svět se změnil, mění se i dále a my musíme reagovat rychle a efektivně.